Obec si po svém vyložila zákon a neoprávněně požaduje poplatky za poskytované informace.
Zákon 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím dává obci možnost vytvoření ceníku a požadovat po oprávněném určité konkrétní náklady. Ale zákon jasně a přesně stanoví, o jaké náklady se jedná a jak rozhodnutí co povinný (obec) vydává má vypadat. A jelikož jde o obec, tedy instituci veřejné správy, tak při aplikaci zákona kreativita nemá absolutně žádné místo – přesněji řečeno je nežádoucí. Vše musí být jen a pouze tak, jak je dáno zákonem. No a to panu Hlobilovi a RO zatím do krve nepřešlo. Namísto toho volně interpretují zákon, a to je samozřejmě špatně.
Krajský úřad Zlínského kraje, odbor právní, oddělení přestupků přikázal obci rozhodnutím ze dne 25.4.2016 zjednat nápravu spočívající v poskytnutí informací bezplatně.
Ve druhém případě Krajský úřad Zlínského kraje, odbor právní, oddělení přestupků opět přikázal obci rozhodnutím ze dne 26.4.2016 zjednat nápravu spočívající v poskytnutí informací bezplatně.
Jinými slovy odvolací orgán dal plně za pravdu mým stížnostem na obec zastoupenou p. Hlobilem, že poplatky za poskytnutí informací požaduje obec neoprávněně a v rozporu se zákonem. Z uváděných dokumentů mohou (a měli by) čerpat i ostatní občané (žadatelé o informace), nebo si alespoň prověřovat vyřčená slova s objektivními fakty a zákony.
Komentář: právní exkurz. Netvrdím, že tento odstavec je přesný, vyčerpávající a neobsahuje chyby. Ale snad pomůže v základní rychlé orientaci.
Jak probíhá žádost o informace podle zákona 106/1999 Sb.?
Nějaké informace naleznete na stránkách obce (úřad obce, povinné informace) v bodech 9-11 a v bodech 15-17. Samozřejmě nejlepší je čerpat přímo ze zákona 106/1999 Sb. a na něj navazujícího nařízení vlády č. 173/2006 Sb..
Pokud chcete od veřejné instituce získat nějakou informaci, podáte k ní žádost. Vřele doporučuji písemně, protože se vyhnete dohadům co jste požadovali a co Vám poskytli při ústní žádosti.
Povinný (obec) může Vaší žádost odmítnout ze striktně stanovených důvodů popsaných v zákoně a Vy máte právo podat odvolání proti odmítnutí. Dále máte právo podat stížnost na postup při vyřizování žádosti – např. proti úhradě, proti nekompletnosti, proti nesplnění termínu, atd. Pokud máte pocit, že povinný (obec) postupoval nesprávně musíte podat odvolání/stížnost – jiná možnost není, pokud chcete postupovat zákonným způsobem. Pokud se ohradíte ústně nebo dopisem (a nebude to mít náležitosti odvolání/stížnosti), nemusí povinný vůbec reagovat a Vy propásnete zákonné termíny. Na to pozor!
Odvolání/stížnost se podává k povinnému a ten ho/jí do 15/7 dnů předá k vyřízení nadřízenému orgánu (Krajský úřad). Tady čtenářům doporučuji všimnout si institutu autoremedury (náprava vlastní chyby), kterou zákonodárce zapracoval do zákona. Tím, že odvolání/stížnost neposíláte přímo k nadřízenému orgánu ale k povinnému (a ten jej následně předá nadřízenému), vzniká šance povinného napravit vlastní chyby ještě před předáním nadřízenému orgánu.
V praxi (např. v případě části mých žádostí řešených p. Hlobilem) to dopadá často tak, že povinný žádost dořeší ještě před předáním stížnosti nadřízenému orgánu a ten logicky stížnost zamítne (když se k němu stížnost dostala, byla již vyřešena). Sice se dostanete relativně rychle k informaci, ale nastává schizofrenní situace ohledně průběhu žádosti. Aby jste dostali kompletní informaci, museli jste podle zákona podat odvolání/stížnost. A protože povinný využil institut autoremedury, nadřízený orgán odvolání/stížnost zamítne.
Představte si situaci, kdyby někdo šikovně zažongloval s dokumenty okolo stížnosti, tak Vy z toho vyjdete jako kverulant a stěžovatel. Na jedné straně je totiž Vaše stížnost a proti tomu dokument o zamítnutí stížnosti Krajským úřadem. O mezikroku – dodatečném dodání informací – povinný nenápadně pomlčí. V zamítnutí stížnosti je dodatečné poskytnutí dokumentů samozřejmě popsáno, ale kdo bude číst dlouhé právní dokumenty? Aplikací konstrukce zákona 106/1999 Sb. do praxe mi přijde, že zákonodárce se snažil aby žadatel co nejrychlejším způsobem získal dokumenty, ale zároveň zákonem nenápadně mezi řádky stranil povinnému a nadřízenému orgánu. Ale to je čistě moje úvaha – nejsem zákonodárcem. Náš úkol je držet se platné litery zákona.